Poslední den mé lyžařské kariéry – inspirace v podobě 83 letého pána a jak nasněžil písek…

Znáte ten pocit, že jste v nějakém bodě, kde už dávno být nemáte, který už jste „přerostli“, ale jedna část vás se zuby nehty drží komfortní zóny a mysl má milión důvodů pro to, abyste setrvali ve starých kolejích?

Měla jsem to dlouhou dobu stejně, co se týče výuky lyžování jako hlavního zdroje finanční hojnosti a vlastně jsem si ani nedovolila si to představit jinak, ačkoli už to pro mě zdaleka nebyla vášeň a vlastně ani zábava – ano, během krásných slunečných dní jsem si to užívala, ale taky bylo spousta takových, kdy jsem drkotala zuby celá zasněžená a očima tlačila minuty na turniketu…

A tak v jeden podobný den přišla jasná zpráva z vesmíru / z intuice – „teď je ta chvíle, postav se do své síly a běž to ukončit, protože teprve potom se ti může otevřít další cesta – a jelikož tak budeš poslouchat a následovat svou duši, budeš obrovsky podpořena.“

V ten den jsem dostala na výuku 83 letého pána, kterého mi vesmír evidentně z tohoto důvodu poslal. Byl úžasný lyžař – vlastně hlavně potřeboval, abych jezdila před ním, protože už špatně vidí, a tak jsme svištěli po černých sjezdovkách bez zastavení – dlouho mě tak nikdo neprohnal 🙂

Když jsme si v mezičase na lanovce měli prostor povídat, tento pán se mnou sdílel, že lyžovat se naučil až v momentě, kdy odešel do důchodu. Protože celý svůj život chodil od rána do večera do stejné práce, tak neměl na nic takového prostor a v 60ti letech si uvědomil, co všechno chce na této krásné planetě ještě zažít. Začal se tedy učit lyžovat (ačkoli se narodil v podstatě na horách), se svou ženou začali závodně tančit, hrát golf, jezdit po světě….

Bylo neskutečně inspirativní si s tímto pánem povídat, vnímat jeho chuť do života a zároveň moudrost. A samozřejmě to přineslo i uvědomění, že já se nechci celý život takto za něčím hnát – setrvávat někde, kde mě to nebaví – abych si v 60ti letech uvědomila, kolik úžasných věcí jsem nestihla zažít.

Pán byl z výuky nadšený, ještě jsem od něj dostala krásné dýško a plná různorodých vjemů jsem šla dát výpověď 🙂

To s sebou samozřejmě neslo veliký vnitřní proces, asi jako každá větší změna, která je tak trochu „out of comfort zone“. A zároveň mi to přineslo do života další level svobody a uvědomění, že můžeme opravdu všechno, pokud si to dovolíme a sladíme se s tím.

A tak se mi otevřela nová cesta, po které teď kráčím a která se neustále odvíjí do většího a většího souladu a do stále větší radosti.

Chvíli předtím, než přišel tento okamžik definitivního ukončení lyžařské kariéry, tak na mě skrze krásnou synchronicitu vykoukl projekt „Podnikání z pláže“ – a protože jsem s technikou nikdy nebyla úplně kamarádka a chtěla jsem se naučit novým věcem, tak jsem se přidala do kurzu s tím, že se otevírám možnosti „podnikat z pláže“ – čili svobodně odkudkoli.

A protože vesmír má smysl pro humor (alespoň ten můj), tak v okamžiku, kdy jsem dala výpověď, přijel obrovský oranžový mrak a všude na kopcích nasněžil písek :))

Nádherná symbolika a pro mě potvrzení, že jsem maximálně podpořena a maximálně v souladu. ❤