Zázračný porod jako cesta k absolutní důvěře.

Aneb teď už vím, že nic není nemožné a že limity si dáváme jen my samy.

Jak to všechno začalo…

I když už jsem delší dobu na cestě, která by se dala nazvat „alternativní“ a ráda si věci dělám po svém, nehledě na to, co říká okolí, v případě mého těhotenství to byla najednou větší výzva. To zná asi každá žena, která to zažívá poprvé.

Původní plán byl sehnat si ideálně nějakou příjemnou porodní asistentku, se kterou se budu cítit dobře a která mi den D v porodnici zpříjemní. Samozřejmě jsem tajně doufala, že se vyskytne i nějaký porodní dům, kde bude vše přirozenější, ale tehdy jsem vlastně ani neměla o možnostech moc přehled.

To mi nezjednodušoval ani fakt, že jsem celý druhý trimestr strávila ve Švýcarsku na horách, a tudíž jsem se na porod nemohla s nikým připravovat. Termín byl koncem května a protože jsem tou dobou byla lyžařská instruktorka, do začátku sedmého měsíce jsem si vesele lyžovala a příliš jsem se nesoustředila na to, co bude. Věřila jsem, že to bude, jak to má být – i když sem tam mi mysl samozřejmě podsouvala různé věci.

Tady bych ráda vypíchla, jak je z mého dnešního pohledu extrémně důležité nenechávat ostatní, aby vám vyprávěli negativní zkušenosti ze svých porodů (anebo co kde slyšeli) a podsouvali vám různé strachy. Já jsem zastánce toho, že si svou realitu každý tvoříme sám podle toho, kam směřujeme svou pozornost. (e-book Extatické mateřství). A dnes můžu říct, že jsem velmi šťastná, že jsem tehdy svou intuici poslechla.

Abych příběh zkrátila…

Když jsme se na jaře 2020 vrátili zpět do ČR, realita byla taková, že porodní asistentka, se kterou jsem byla předběžně domluvená, se se mnou nemohla skrze různá covid nařízení setkat, a dokonce se vyhlásilo, že ani tatínci k porodu nesmí.

To byl pro mě takový první impuls, kdy jsem si začala hrát s variantou porodit svého prvorozeného synka doma. I když jsem měla vždy tendenci se porodů doma zastávat, když na to přišla někde řeč, tak jsem měla v mysli „nainstalovaný“ program, že „první dítě určitě v porodnici“.

Možná mě jiná varianta nenapadla ani proto, že jsme tou dobou bydleli u tchána, kde jsem téměř žádné soukromí neměla a ani jsem se tam necítila dobře.

Jakmile jsem ale udělala rozhodnutí, přišla obrovská podpora. Kontaktovala jsem porodní asistentku a dulu, na které jsem dostala doporučení, a přestože jsem jim zavolala poprvé dva měsíce před porodem, tak měly obě na tento termín volno – což je v podstatě zázrak.

To pro mě bylo prvním potvrzením, že jsem v tom podporována a že jdu „správnou cestou“ – v souladu se svou duší i duší miminka.

Následoval další zázrak v podobě toho, že mi jedna z mých nejbližších kamarádek nabídla svou domácnost, kterou jsem mohla pro porod využít. WOW, to by mě nikdy nenapadlo, že pro mě může někdo něco takového udělat! Navíc to byl byt, ve kterém jsem se vždy cítila velmi dobře, když jsem ji navštěvovala.

Vše se tedy poskládalo až neuvěřitelným způsobem a tím, že jsem v posledním trimestru už nelyžovala 🙂 , ale měla jsem najednou více času se s miminkem propojovat, tak skrze každodenní praxi čchi-kungu (prastaré čínské cvičení s jemnohmotnou energií čchi) a meditací vzniklo silné spojení a už jsem začínala tušit, že porod není jen o mně a o tom, jak si to já vyberu, ale že ta malinká bytost uvnitř mého těla si to řídí minimálně stejnou měrou sama.

Do půjčeného bytečku jsme se přesunuli cca dva týdny před termínem. Protože mám velmi blízko k rituálům a k jejich zařazování do každodenního života, tak jsem jeden večer ucítila „otevřít prostor“ – utvořila jsem si energetický portál a uvolnila jsem se do toho, že proces může začít.

A brzy ráno taky začal. 🙂 Nebudu to popisovat detailů, ale pár hodin na to jsem pochopila, proč jsem byla vedena zvolit tuto variantu. Samuel se totiž rozhodl narodit se nožičkami napřed, i když se vše jevilo jako standardní. (Necítila jsem se příjemně při představě návštěv nemocnice, tak jsem koncem těhotenství na žádné screeningy nechodila.) 🙂

Společně jsme to ale zvládli naprosto přirozeně, bez jakéhokoli poranění. Tehdy jsem popravdě ani netušila, že je něco takového možné a už vůbec ne, že se to v porodnicích ihned řeší císařským řezem.

To mi pak sdělila asistentka, pro kterou to byl taky šok a která by do toho ani nešla, kdyby věděla, že to bude takto netypicky.

To pro mě bylo ještě větším potvrzením, jak se vše děje pro nás, jakmile se na to naladíme a uvolníme se do absolutní důvěry. A že je to vždy orchestrované tak, aby si z toho každý vzal zkušenost, kterou zrovna potřebuje.

Vnímám, že jsem si tímto porodem vzala velký kus své vnitřní síly zpět. A možná jsem tím „přepsala“ kousek toho, jak jsme my ženy v minulosti svou sílu odevzdávaly.

Každý porod je originální a vůbec nechci hlásat, že má každá žena rodit doma. Jen je to pro mě osobně velmi silný mezník v životě, kdy jsem si opravdu do té své síly stoupla a otevřela se totálně důvěře v přírodu a v život samotný.

A pomáhá mi to nyní zažívat každodenní vděčnost i za zdánlivě malé věci.

Dnes je Samuelkovi rok a tři čtvrtě a je to nádherná bytost. Zdravé veselé dítko, které dělá radost nejen mně…